Literárna ambulancia #9

Marie Kučerová má dvadsaťdva rokov, na Univerzite Karlovej v Prahe absolvovala sociológiu, istý čas študovala aj filozofiu, momentálne žije v Írsku, vo voľnom čase rada robí koláže, venuje sa tiež analógovej fotografii a nedávno si založila blog.

Literárna správa/nález

Zdroj: Marie Kučerová

Obj.: Nad každým textom, v ktorom sa konfrontuje nový svet so starým, visí háčik: buď autor tejto dichotómii podľahne - neuvedomelo či pod vplyvom ideológie - a automaticky svoje sympatie nasmeruje k jedinému pólu, alebo si zvolí presne opačnú perspektívu  - tú náročnejšiu -, kde nebude všetko také jednoznačné. Dg.: Marie je niekde v strede - aspoň to vyplýva z uvedenej ukážky -, pohybuje sa na tradične vnímanej hranici medzi mestským a vidieckym spôsobom života. Práve fakt, že hlavná hrdinka získala negatívne skúsenosti v oboch priestoroch, autorku chráni pred úplne čierno-bielym nastolením problému, hoci ďalej s ľahkosťou využíva klasické urbánne predsudky a akúsi fóbiu z miest, kde líšky dávajú dobrú noc. Jej postava je jednoducho pubertálne naivná. Ani babička, ktorá nečíta avantgardnú literatúru, ale iba modlitebnú knižočku, príbehom neotrasie.  Th.:  Na ten treba tému. Načrtáva sa boj mladého človeka za oslobodenie od spárov skostnatenej tradície, avšak v tej chvíli sa všetko končí. K uvedenému úryvku (?) som preto viac-menej skeptický, no nie sklamaný. Hlavne sa treba zbaviť skratkovito vysvetľujúcich konštatovaní, myslenie je predsa komplikovaná záležitosť, nielen v skutočnosti, i vo fikcii.

Proč vlastně ne?

30.6.

Bylo strašně. Tak teplo, že březí kočky potrácely koťata. Horko, v němž se nedalo myslet. Koupaliště hemžící se nahými těly pestrobarevní mloci. Nemohla spát. Město, které v ní doznívalo, jí připomínalo prohru. Osobní a nezaviněnou, takovou, která člověku změní celý život. Nebo se to aspoň ze začátku tak zdá.

Musela se vrátit.

Vrátit se na místo, odkud vždy chtěla odejít, z vesnice. Tam, kde čas plyne pomalu a pravidelně. Do nekonečna se opakující cyklus pěti pracovních dnů následovaný jedním super-pracovním dnem (sobota) a jedním návštěvním dnem (neděle). Nejdřív navštívit kostel, pak jet autem na výlet, nejlépe z něho ani nevystupovat, a nakonec příbuzenstvo. „Ano babi, nebudu už nikdy chodit do lomu, ne neboj se babi večer nechodím po Praze sama, nee neboj se, jím každý den několikrát a pravidelně.“

Život zaplněný rutinou tak, aby v něm už nezbylo místo na nejistotu nebo, nedej bože, deprese. Nikdy se nechovat jinak než ostatní. Nikdy se nesnažit o nic, co by přesahovalo hranice nejbližšího města. Nečíst nic, nad čím se musí dlouze přemýšlet, s výjimkou křesťanské literatury, samozřejmě. Jestliže se něco podělá, buď za to může nedostatek víry, nebo Boží vůle. Jak jednoduché! Jak stupidní!

Musela přece utéct!

Posledních několik let možná až příliš agresivně bojovala o samostatnost. Snažila se být co nejdál od tradic, věcí „co by se měli“ a hlavně od stereotypů. A teď přemýšlela co dál. Všechny plány co si kdy naspřádala, se trhali pod tíhou nečekanosti. Poprvé si vážně uvědomila, že rozhoduje nejen připravenost, ale i štěstí. Koncentrovaná příprava je nic, zato štěstí znamená vše. Štěstí přeje připraveným? Ha ha ha. Štěstí přeje kaličům a iracionálním troufalcům.

Musela se poradit co dál.

Poradit se o vlastním životě. Jde to vůbec? Existuje dobrá rada, tedy skutečně dobrá rada? Lidé okolo ní jí chtěli pomoci. Každý radil co dál, ale nikdo se přeci nemohl stát jí samou a ani nemohl proniknout do budoucnosti. Možná, že ze syntézy mnoha dobrých rad vznikne jakási univerzální průměrná dobrá rada. Takovou si chtěla vytvořit. Chtěla se zeptat všech blízkých, rady skloubit a řídit se podle výsledku. Jak pejsek a kočička vařili dort. Všichni to myslí dobře, ale výsledek se nedá strávit.

Musela si pomoci sama.

Ležela na terase a bylo jí horko. Sluneční paprsky jí šisovaly myšlenky, stávalo se z nich něco neurčitě nepříjemného, co v noci nabývalo podoby neforemně velké zátky, která nedovolí spánku proniknout. Jak se toho všeho chtěla zbavit!? Slunce jí štípalo na neopálená místa na těle. Schválně mu je vystavovala. Spíš cítila, než slyšela, jak k ní přistupuje matka. Byla neděle.

„Nechceš se mnou zajít na návštěvu k sousedům? Jejich holka je dokonce o něco mladší než ty a už má dvě děti. Vzpomeň si, jak jste si rozuměli, když jste byli malý. A když tě už nevzali dál do školy, tak copak. Nemusíš přece jenom studovat. Nechci ti nijak radit, mám o tebe jenom starost, co z tebe bude. Rodina pro nás byla vždycky důležitější než škola, na to nezapomeň.“

„A nevadilo by ti bejt ve čtyřiceti pěti babičkou?“

„Ne, a proč? Když jsem tě čekala, tvojí babičce bylo ještě míň než dneska mě.“

„Aha“

Pod slunečními brýlemi zavřela oči. Uslyšela dechovku z reproduktoru. Jako znamení. „Škooodaa láááskyy, kterou jsem toběě daláá, ššškoo … KŮŮŮŽEEE, KŮŮŽÉÉ … daa sllzíí, kteréé jsem vyplááákaláá KŮŮŽEE, KŮŮŽÉÉ. “

Králíci začali ve svých kotcích nervózně dupat. Jako kdyby věděli. V malém, kdysi bílém, autě upocení opálení šedesátníci v tílku, s cigárem v puse, kolem krku několik zlatých řetízků. Hrozny voňavých kartiček připevněných na zpětném zrcátku, s modelkami smyslně stahujícími z upocených těl malé trojúhelníčky plavek. Pod řadicí pákou kupka vajglů na hromádce popele, mezi tím propisky, koruny a dvoukoruny.  Mladým holkám dávají za králičí kůži dvacku, klukům jen za osm. Otevřou nákladní prostor malého auta, vyrojí se hejno much a pach králičích bobků smíšený s rozkládajícími se zbytky masa. Přímá úměra. Čím větší vedro, tím víc smradu a masařek.

Zvedla se z vyhřátého lehátka.

Musela jít zvracet.

Odkaz | Jílek, Peter F. 'Rius: Literárna ambulancia #9. In Kritický rub(r)ikon Petra F. 'Ria Jílka [online]. 20. 11. 2012 [2013-02-13]. Dostupné na internete: <http://kritickyrubrikon.jilekonline.eu/2012/11/literarna-ambulancia-9.html>.